V Chebu chybí Masaryk. Náměstí mu vzali nacisté i komunisté

V listopadu budeme slavit 30 let obnovené svobody. Pokud by město Cheb chtělo oslavy významného výročí doprovodit o nějaký výrazný symbolický akt, jeden se nabízí. V Chebu není nic, co by neslo Masarykovo jméno. Žádná ulice, náměstí ani jiné významné místo. V minulosti tomu ale tak nebylo.

Dnešní Divadelní náměstí, na kterém chce město Cheb uskutečnit oficiální oslavy 30. výročí od konce totality, neslo před druhou světovou válkou a před únorem 1948 jméno jednoho ze zakladatelů demokratického Československa. Masarykovo náměstí tak v Chebu bylo vždy jen krátce před nástupem dvou totalit, které naši svobodu zadupaly do země.

Vášně v zastupitelstvu za 1. republiky

Náměstí kolem chebského divadla neslo jméno prvního československého prezidenta poprvé v roce 1934. Výběr místa před divadlem k Masarykově poctě ale mělo pro tehdejší chebské Čechy nejprve hořkou příchuť.

Předválečný Cheb vypadal z pohledu složení obyvatel úplně jinak, než jak to známe dnes. I když jedna paralela tu je. Dnes tu v poměru k Čechům žije podobné procento Vietnamců, jako tu žilo ve třicátých letech Čechů v poměru k Němcům. Oficiální čísla dostupná v archivních materiálech Státního okresního archivu v Chebu říkají, že v roce 1930 bylo z celkového počtu 31 546 občanů města Chebu jen 3496 Čechů.

Podobný poměr byl i v chebském zastupitelstvu. Do něj tehdejší český zastupitel Bohumír Landa, který byl profesí učitel, přišel s návrhem, aby se přejmenovala Nádražní třída (dnešní ulice Svobody) na Masarykovu třídu. Po vzrušené diskusi zastupitelů nakonec návrh neprošel v poměru hlasů 15:22.

Kromě českých zastupitelů hlasovali pro návrh ještě němečtí sociální demokraté, kteří byli známí svou výraznou podporou první československé republice. Proti byly všechny ostatní německé strany působící v Chebu, a to přitom neplatilo, že by všechny volaly po připojení k Německu.

Následně se hlasovalo o návrhu zastupitelů za německou křesťansko-sociální stranu, aby Masarykovo jméno neslo alespoň dnešní Divadelní náměstí. To už vyšlo, a to ve stejném poměru hlasů – 22:15.

Češi tak dostali jakousi cenu útěchy. Hlavní argument Němců byl, že kdyby došlo k přejmenování tehdejší Bahnhofstrasse (Nádražní třídy), mátlo by to návštěvníky města, kteří by pak netrefili na nádraží. Zároveň argumentovali tím, že náměstí u divadla je pěkné a důstojné. „To přece Čechům nemůže vadit.“

Dobový český tisk výběr naopak komentoval jako ostudu Chebu a potupu prezidenta. Tématu se věnoval nejen místní týdeník Chebské hlasy (na úvodním obrázku), ale dokonce i celostátní deník Národní politika. Náměstí bylo dle českého tisku málo významné, a navíc v něm sídlilo v té době zkrachované městské divadlo.

Masarykplatz – místo zastánců demokracie

I přes prvotní zklamání se ale Masarykovo náměstí mezi Čechy ujalo a sloužilo jako místo k setkávání. Konaly se zde různé oslavy s vlasteneckým nádechem, například vzpomínkový akt k výročí bitvy u Zborova nebo české oslavy svátku práce.

Dlouhého trvání to ale nemělo. Masarykovo náměstí z chebské mapy zmizelo už na podzim roku 1938. Stalo se tak krátce po Mnichovské dohodě, která postoupila československé pohraničí, kde žili Němci, Říši.

Ještě před tím bylo Masarykovo náměstí svědkem dramatických událostí a těžce hájilo svou existenci. Kronika České školy v Chebu popisuje, že z noci na 11. září němečtí příznivci nacistů na náměstí přemalovali cedule – z Masarykplatz byl rázem Hitlerplatz, přichystaný stožár se státní vlajkou byl odstraněn.

Masarykovo náměstí se totiž následující den chystalo na jednu z vlasteneckých akcí, které zde Češi pořádali – konkrétně šlo o slavnostní slib členů branného výboru československých motoristů.

Samotná slavnost pak byla narušována četnými pokřiky německých provokatérů, a nakonec došlo i k fyzickému napadání motoristů. Událost na Masarykově náměstí zažehla mezi obyvatelstvem pomyslnou jiskru nenávisti, kterou ještě více podnítil večerní projev Hitlera z Norimberku o den později. Následovalo povstání tisíců sudetských Němců, kteří vybíjeli české a židovské obchody, útočili na české chodce, českou školu i na sídlo německých sociálních demokratů. Reportáže o těchto událostech v Chebu se objevily i ve světových médiích, například v britském filmovém týdeníku.

Jak přesně se v období Německé říše bývalé Masarykovo náměstí jmenovalo, jsme v archivech nenašli, ale že bylo přejmenováno, je jisté. Němci tu tenkrát přejmenovali vše, co bylo české. Například dnešní náměstí Krále Jiřího z Poděbrad bylo Adolf-Hitler-Platz, dnešní třída Svobody byla Konrad-Henlein-Strasse.

Skutečnost, že se mezi českými Chebany název ujal, dokládá i fakt, že se prostranství před divadlem stalo opět Masarykovým náměstím i po skončení války. Za takzvané třetí republiky se tam scházeli zastánci Masarykových a demokratických hodnot, jak dokládá i následující fotka ze vzpomínkové akce na T. G. Masaryka z roku 1947.

Vzpomínka na T. G. Masaryka v září 1947.
Vzpomínka na T. G. Masaryka v září 1947.

Na Masarykově náměstí dokonce bydlel i jeden ze dvou nekomunistických místostarostů Chebu, stranický kolega Milady Horákové z ČSNS, Josef Šafus. Ten byl po komunistickém převratu z chebské radnice velmi rychle odstraněn a raději zvolil emigraci.

Vrátí se?

Se zmizením demokratické opozice z chebské radnice v roce 1948 zmizelo stejně rychle i jméno prvního československého prezidenta z mapy města Chebu. A až dosud se na ni nevrátilo.

Pokud bychom chtěli v Chebu něco po Masarykovi pojmenovat, Divadelní náměstí může být ideálním místem. Má výše zmíněnou tradici a skutečně jde o reprezentativní místo. A v poslední době navíc opět toto místo přitahuje občany Chebu, kteří mají zájem si hodnoty svobody a demokracie připomínat.

Vedle nadcházejících městských oslav se před divadlem loni v březnu sešli chebští studenti, kteří si zde připomněli význam Ústavy ČR a jejího dodržování. Letos v lednu se před divadlem zase sešli občané ke vzpomínkovému pochodu na Jana Palacha.

Náměstí před divadlem v poslední době občansky ožívá podobně jako před válkou (studentská akce v březnu 2018).
Náměstí před divadlem v poslední době občansky ožívá podobně jako před válkou (studentská akce v březnu 2018).

Pro návrat názvu zrovna na Divadelní náměstí ale hovoří i praktické důvody. Když se totiž přejmenovává ulice či náměstí, je s tím spojena administrativa. Lidé, kteří tam bydlí, si například musí vyměnit občanské průkazy nebo musí novou adresu oznámit své bance, energetické společnosti nebo operátorovi.

Divadelní náměstí je malé, je tam odhadem lehce přes deset domácností plus doktorský dům, několik kanceláří a dvě městské instituce – divadlo a školka. Přejmenování jakékoli jiné významné ulice v Chebu by zasáhlo mnohem více lidí a subjektů.

Pro minulost i budoucnost

Tomáš Garrigue Masaryk je jednou z nejdůležitějších postav moderních českých dějin. Národem nenáviděný filosof, který se v období Hilsneriády vzepřel primitivnímu českému antisemitismu, aby se o 20 let později stal národem milovaným prezidentem nové republiky.

Dnešní význam Masaryka nespočívá jen v tom, že byl formálním zakladatelem státu, ale zejména v tom, na jakých základech demokratický a tolerantní stát budoval. Masaryk našemu státu „vdechl“ ideu humanismu, svobody a parlamentní demokracie západního stylu. O tyto hodnoty se pak po celý zbytek 20. století muselo tvrdě bojovat a jejich zachování není samozřejmé ani dnes.

Ulice v Chebu se ve velkém měřítku přejmenovávaly v roce 1990. Od té doby se k žádnému přejmenování (vyjma Komenského – dnes Schillerových – sadů) nepřistoupilo. Někdo může namítnout, že jsou v Chebu důležitější témata než název jednoho náměstí. Jsou. Návrat názvu Masaryka na náměstí u divadla v roce 30. výročí od obnovené svobody by však mohl být mimořádným symbolickým povzbuzením kohokoli, komu záleží na svobodě v naší zemi.

Šlo by zároveň o připomínku a poděkování všem dřívějším svobodymilovným občanům Chebu, Čechům i Němcům, kteří v nejtěžších dobách bránili hodnoty svobodného Československa a mnozí z nich za to zaplatili i svými životy.

Masaryk je základní a zřejmě i nejdůležitější postavou českých moderních dějin. Masarykovo náměstí v Chebu nemáme proto, že to nechtěla komunistická diktatura. Letos slavíme 30 let od jejího pádu. Ta symbolika se přímo nabízí.

Autoři: Libor Dušek, Zprávy z Chebu; Jiří Hovorka, Chebské info.cz