Za kulisy mimořádné sezóny. Šéf divadla odkrývá plány, třeba na nové studio

Do divadla se teď naživo nepodíváte. Máme pro vás ale kompenzaci. Zveme vás za kulisy chebské scény. Povídali jsme si s uměleckým šéfem Zdeňkem Bartošem o tom, jak se divadlo „peče“. Jak se vybírá, co se bude hrát? Jak se vybírají herci? Proč by bylo dobré propojit chebské a varské divadlo a proč o to zatím není zájem? Bartoš odhaluje i plány na novou scénu, která snad jednou nahradí zchátralé Déčko.

Mají za sebou karanténu, pak nemohli zpívat, teď nehrají vůbec. I tak Západočeské divadlo v Chebu už naplno rozjelo novou sezonu, která je mimořádná.

Začala už v polovině srpna vyprodanými představeními na chebském hradě a na louce za lékařským domem Astra.

„Normálně přitom zahajujeme až v půlce září. To teprve začínají chodit lidi, protože už mají přihlášené děti na kroužky a do škol a už nejsou na dovolených a na zahradách,“ říká Zdeněk Bartoš, umělecký šéf divadla.

Od začátku září divadlo začalo hrát i ve svých domech na Divadelním náměstí. „Musíme dohnat náhradní termíny z jara. Lístky jsou stále v platnosti a všem divákům musíme nabídnout náhradní termíny, které jsou rozprostřené na celý podzim,“ říká Bartoš.

Při první vlně koronavirové epidemie na jaře mělo divadlo první měsíc úplně zavřeno, herci a další zaměstnanci šili roušky a později některá představení streamovali.

Zkoušet začali divadelníci v Chebu kolem Velikonoc. „Bylo to dříve než další divadla. Zkoušelo se v rouškách a s rozestupy, bylo to hodně zvláštní,“ říká Bartoš. Kratší byly i tradiční divadelní prázdniny.

První premiéra letos totiž byla už 11. září. Inscenace Znovusjednocení Korejí současného francouzského autora Joëla Pommerata, která není o politice, ale o vztazích, byla odložená z konce minulé sezony na začátek současné. Normálně první premiéra bývá až v půlce října.

„Spousta divadel škrtala i premiéry, nám se všechno podařilo dát dohromady. Hry Odysseus a Smith & Wesson jsme odpremiérovali v druhé půlce června a máme je v repertoáru,“ říká Bartoš.

Nejbližší premiérou současné Sezóny sousedů a spolubydlících bude Společenstvo vlastníků

českého režiséra, dramatika a herce Jiřího Havelky. Premiéra hry, podle které vznikl i úspěšný film, je v plánu na konci října a Bartoš doufá, že to vyjde. Hrát se bude v přednáškové místnosti chebské knihovny.

„Hledali jsme alternativní prostor, který by se co nejvíce tvářil jako místnost na schůzi a co nejvíc jsme se vzdálili od divadla,“ vysvětluje Bartoš. Kapacita bude stejná jako v Déčku, konkrétně se tam vejde 65 lidí.

Není to málo, když lze čekat, že půjde o divácký tahák? „Uvidíme, budeme hrát o to více,“ odpovídá umělecký šéf divadla.

V repertoáru má chebské divadlo stabilně 12 až 15 her, premiér v sezóně se chystá vždy 6 až 7. Aktuálně se připravuje třeba Sylvie, komedie o krizi páru středního věku, kterému odešly dospělé děti z domova, muž si z parku přivede zatoulaného psa a manželka na něj žárlí. Psa hraje člověk.

Do repertoáru má v aktuální sezóně přibýt také Hra, která se zvrtla. Komedie, která slaví úspěch v Londýně a v Česku se hraje už v Kladně a v Divadle Bez Zábradlí v Praze.

„Jde o žánr, který se v Chebu dlouho nedělal. Je to fraška plná gagů, pádů, nárazů do dveří. Skoro filmová groteska. Odehrává se to v jednom domě. Ochotnický soubor nazkouší klasickou anglickou detektivku a během toho představení se podělá vše, co se podělat může,“ poodhaluje Bartoš.

V březnu by pak mělo dojít na klasiku. Molière se v Chebu nehrál přes dvacet let, vrátí se s Tartuffem. Proč zrovna tahle hra? „Dohodli jsme se na tom s režisérem Petrem Mikeskou. Tartuffe ho dlouho lákal. Ví, jak na něj,“ odpovídá Bartoš.

„Je to o pokrytectví, stále aktuální. Tartuffe se tváří, že je svatoušek, ale je to lump. Petr Mikeska už tu dělal několik inscenací a vím, že je schopný udělat poctivou, moderní a divácky atraktivní inscenaci,“ vysvětluje umělecký šéf divadla.

Tartuffe je tedy spolubydlící, jakého byste nechtěli. Jak se vůbec v divadle vymýšlí název sezóny?

„Postupně se s dramaturgyní Martinou Pokornou dohodneme, jaké hry budeme uvádět. Musí to být žánrově co nejpestřejší, musí to odpovídat našemu provozu, ideálně tam jsou nějaké autorské a nějaké české věci. Také se snažíme, abychom vždy měli i nějaký potenciální velký divácký hit, třeba muzikál nebo komedii na velké scéně,“ odpovídá Bartoš.

Cílem také je mít i kusy, které takzvaně tnou do živého – letos to bude třeba Společenstvo vlastníků. „A když to vše dáme dohromady, tak přemýšlíme, co ty hry spojuje. Název sezóny slouží propagaci, není to dogma,“ říká Bartoš.

Dramaturgický plán vzniká neustále. Už teď vedení divadla hledá věci na příští sezónu. „Pořád čteme novinky, z agentury dostáváme nabídky nových her. Umím číst hry v originále v anglickém a francouzském jazyce, takže dokážu objevit a přeložit i úplné novinky v Česku,“ říká Bartoš.

Českou premiéru v Chebu měly například Přátelé ze skříně, Ramses II., Ženy na pokraji nervového zhroucení nebo Pravda od Floriana Zellera. „O takto dobré záseky se snažíme pravidelně,“ ukazuje ambice umělecký šéf.

Za kolik to bude?

Za každou hru, kterou si divadlo vezme do repertoáru, platí licenční poplatky. Nejvíce je to u zahraničních muzikálů, kde se cena může dostat i do nižších stovek tisíců korun za dva roky.

Jde o takzvanou nevratnou odečitatelnou zálohu. „Zaplatíte to a odečítáte od toho procenta hrubých tržeb. Je to mezi šesti až čtrnácti procenty, podle dohody s autory. Když se dostanete nad cenu licence, platíte dál procenta z tržeb. Když ji nevyčerpáte, propadá. Když záloha vyprší, tak ji musíte zaplatit znovu, pokud hru chcete dále uvádět,“ vysvětluje Bartoš. „Když jde o české věci, většinou se zálohy neplatí, ale vždy se odvádí podíl ze zisku,“ dodává.

Mezi pracovní náplň Bartoše i dramaturgyně Pokorné patří i jednání o ceně licencí. „Vybereme hru, napíšeme agentuře, ta se poptá v zahraničí, jaká je cena. Někdy píšeme znovu, že to je drahé a zkoušíme dohodnout lepší podmínky,“ poodhaluje zákulisí divadelního provozu Bartoš.

Když se teď kvůli koronaviru nehrálo a nějakou dobu zase hrát nebude, staví to ty dva roky, po které je licence platná? Nepřichází divadlo o čas? „Musíme to vyjednat,“ odpovídá Bartoš. Týká se to třeba muzikálu Chyť mě, jestli na to máš, který divadlo stihlo odpremiérovat ještě v únoru a do repertoáru se měl vrátit teď v říjnu. „Je to zrovna velmi náročná věc, připravovali jsme ji tři měsíce,“ mrzí Bartoše.

Je už při uvedení hry do repertoáru jasné, jak dlouho ji divadlo bude uvádět? „Naprostá většina vydrží tak rok a půl až dva roky, udělá nějakých 20 až 25 repríz. Když je to hodně úspěšné, tak i přes 40, když méně, tak 12 nebo třeba 15,“ říká Bartoš.

Muzikály většinou divadlo hraje dva roky. „Třeba Divotvorný hrnec nebo Ženy na pokraji nervového zhroucení jsme po dvou letech ukončili, i když na to lidé ještě chodili. Ale licence jsou drahé, už by se to na celé dva roky nevyplatilo,“ vysvětluje Bartoš.

A nejúspěšnější kusy? „Teď jsme po šesti letech ukončili pohádku Strach má velké oči a tři roky běží v Déčku komedie Sex na vlnách. Asi 55 repríz mělo Jak utopit dr. Mráčka, to byl „kasaštyk“, hrál se čtyři nebo pět let,“ odpovídá umělecký šéf.

Zdeněk Bartoš při ukončení minulé divadelní sezóny.

Malé…

Cheb patří mezi nejmenší města v zemi, která mají vlastní divadelní soubor. V Česku jsou jen čtyři další města naší velikosti, která mají stálé profesionální divadlo. Jde o Český Těšín, Příbram, Šumperk a Uherské Hradiště.

Větší města jako třeba Děčín, Písek, Tábor nebo i třeba Karlovy Vary nemají vlastní profesionální soubor, ale dováží představení z jiných měst.

„V Karlovarském kraji je jen Cheb, protože Karlovaráci si profesionální scénu před 17 lety zlikvidovali. Karlovy Vary jsou jediné krajské město, které nemá vlastní soubor. Pokoušeli se o obnovu, takže tam je parta profesionálních herců, se kterými jsme se propojili a koprodukujeme některé tituly. Jinak je to ale budova, kam se dováží představení z Prahy,“ říká Bartoš.

Chebské divadlo patří mezi nejmenší v zemi. „Pokud jde o regionální divadla, třeba v Plzni je čtyřsouborové divadlo – činohra, opera, balet a muzikály. Liberecké divadlo má tři soubory – balet, opera, činohra. Pětisouborové je v Budějovicích, tam je ještě loutkohra. Cheb je jednosouborové divadlo, máme 12 stálých herců, ke 20 se dostaneme s karlovarskou skupinou,“ vysvětluje Bartoš.

„Cheb bych srovnal třeba s kladenským, mladoboleslavským nebo příbramským divadlem. Také čistě činoherní divadla,“ dodává. Chválí si ale, že i s malým souborem dokáže dělat třeba výpravné muzikály. „Máme velmi dobře pěvecky vybavený soubor a za poslední dva, tři roky i pohybově na velice slušné úrovni.“

…ale tradiční

Proč má zrovna Cheb jako jedno z mála podobně „malých“ měst vlastní soubor? „Je tady velká tradice už od Němců. Od roku 1874 tu bylo opravdu silné divadlo, navíc profesionální orchestr od začátku 20. století a divadlu se tu dařilo. Německý divadelní provoz skončil až roku 1944. Hned po válce na divadelní tradici v Chebu navázali ochotníci ze spolku Budil, kteří tu fungovali už za první republiky,“ dává úvod do historie Bartoš.

„Po válce během obnovy městského centra bylo opravené i divadlo a na začátku 60. let se sem nastěhoval profesionální soubor. Velmi dobře se tu etabloval a spousta herců odsud udělala dobrou kariéru a stali se celorepublikově známými,“ pokračuje. Konkrétně připomíná třeba Miroslava Moravce, Valerii Zawadskou, Boba Klepla nebo Terezu Kostkovou.

V Chebu hostoval také třeba Karel Höger, delší či kratší dobu tu hráli František Husák nebo Vlasta Chramostová. „Když komunistický režim utahoval šrouby po roce 1968, regionální divadla na tom profitovala. Působil tu režisér Jan Grossman, zakladatel pražského Divadla Na Zábradlí, které spoluvytvářelo významnou divadelní éru v 60. letech s Václavem Havlem jako dramaturgem. Sedm let tu Grossman dělal uměleckého šéfa. Šlo o režiséra evropského významu. Pamětníci vzpomínají, jak sem jezdil 4,5 hodiny vlakem, byl tu přes týden a na víkend se vracel do Prahy,“ říká Bartoš.

„Chebské divadlo bylo po dobu normalizace velmi odvážné, včetně jeho vedení. Zaměstnávali se lidé, kteří nebyli jinde zaměstnatelní, uváděly se tituly, které by jinde neprošly. Hrál se zde třeba zakázaný Josef Topol nebo v české premiéře Tom Stoppard, který se zastával chartistů a disidentů a komunisti ho nesnášeli,“ pokračuje umělecký šéf.

Když Vlasta Chramostová před rokem zemřela, inicioval Bartoš, aby se prostor před divadlem pojmenoval po ní. Městští zastupitelé to následně schválili. „Jako uctění památky všech těchto lidí i samotné paní Chramostové mi to přišlo jako správné gesto. Zvláště, když se to sešlo s 30. výročím sametové revoluce. A ona se navíc narodila 17. listopadu. Všechno dohromady to do sebe krásně zapadlo. Inspirativní lidi si máme připomínat,“ vysvětluje Bartoš.

Zpět ale k historii samotného divadla. Po sametové revoluci se v Chebu nestalo, co v některých jiných městech. „Město, které je zřizovatelem od roku 1990, vždy k divadlu přistupovalo příznivě. Všechna regionální divadla tehdy spadla do klína městům, kraje zřizují jen Horácké divadlo v Jihlavě a Těšínské divadlo. Například Teplice zrušily operetu a v Kolíně divadlo zaniklo,“ srovnává Bartoš.

Bylo někdy období, kdy měl Bartoš, který je ve funkci uměleckého šéfa už 15 let, pocit, že ztrácí podporu radnice? „Jednou snad byl cítit lehký nezájem. Ale všichni starostové od roku 2000 divadlo podporovali a podporují a berou ho jako chebské rodinné stříbro, které stojí za to si podržet, zvlášť když v Karlových Varech divadlo není,“ odpovídá Bartoš.

Nebýt kulturák

Proč by si měl Cheb podržet vlastní divadlo, s rozpočtem zhruba 30 milionů korun na rok, i dál? „Instituce, která produkuje živé umění, se automaticky stává gravitačním centrem, které přitahuje a dál kolem sebe šíří kreativitu. Na to se nabalují lidé, kteří s divadlem chtějí spolupracovat, chodí do něj nebo za ním do města přijíždějí, dobře se obléknou, zajdou potom i do restaurace, využívají další navazující služby a dopravu,“ odpovídá.

„Regionální divadla mají fungovat jako stmelovací prvek, kde se setkávají různé vrstvy obyvatel, a tím se vytváří místní sounáležitost. Zvyšuje to hrdost lidí na své město. Chebáci si můžou říct: Co u nás je? Krajinka v Poohří, historické centrum se Špalíčkem, galerie s Retromuseem, zavraždili u nás Valdštejna a například taky – máme dobré divadlo. Můžou se tím pochlubit, zapustit hlouběji kořeny a lépe se s městem identifikovat,“ pokračuje Bartoš.

Za nešťastné příklady dává divadelní budovy bez vlastního souboru, které se proměnily v obyčejné „kulturáky“. „Z veřejných prostředků od svých měst dovážejí ty nejkomerčnější věci pod záminkou vysoké návštěvnosti. Jejich program mnohdy spadne z úrovně televize Barrandov na úroveň Šlágr TV. Nabízí někdy ty nejpodbízivější, nejlacinější komedie z Prahy, určené na vývoz „na venkov“. V takových divadlech se nikdy Tartuffa, natož Marie Stuartovny nedočkáte,“ má jasno Bartoš.

„Profesionální regionální divadla jsou veřejnoprávní instituce, které se snaží držet úroveň kulturnosti, vzdělanosti,“ dodává. Když tedy divadla bez stálých souborů s dovozem „pražského výprodeje“ jsou na úrovni televize Šlágr, je to chebské na úrovni České televize? „Rozhodně se o to snažíme. Úplně nejradši bych měl srovnání s BBC – zábavné, nápadité a umí jít do hloubky.”

I tak jde ale stále o malé divadlo. Jak těžké je dostat sem herce? Podle Bartoše je zájem slušný. „Buď mě herec osloví sám, nebo se dívám, kdo zrovna končí v hereckých školách. Nejvíce sem chtějí absolventi brněnské JAMU. V Praze je divadel a jiných pracovních příležitostí plno, mladí herci z DAMU zůstávají většinou tam,“ říká Bartoš. Regionální divadla jako to chebské představují šanci pro herce, kteří chtějí mít stálé angažmá a vědí, že se v regionech dostanou k rolím, které by jinde nedostali.

Někdy také chebské divadlo vypisuje konkurzy. „Nejčastěji na herečky, když požadujeme více dovedností – zpěv, tanec. Pravidelně se hlásí třeba 40 zájemkyň. Převis je velký, hereckých škol je hodně. Rok co rok z nich vyjde stovka nových herců a práci najde podle mého odhadu tak třetina,“ počítá umělecký šéf.

Regionální divadla také slouží jako odrazový můstek pro další hereckou kariéru. Z Chebu tak čas od času do větších divadel odejdou třeba jeden nebo dva herci či herečky.

“Pouták” na aktuální Sezónu sousedů a spolubydlících

Do Chebu ze školy

Bartoš je na pozici uměleckého šéfa Západočeského divadla v Chebu už od roku 2005. Kromě toho, že má na starosti umělecký chod divadla, režíruje dvě až tři hry ročně.

„V roce 2004 tehdejší ředitel Miloš Růžička hledal čerstvého „damáka“, který by zrežíroval pohádku Stvoření světa. O rok později jsem navázal a s Radmilou Urbanovou udělal hru pro Divadlo jednoho herce. Poté mi Růžička rovnou nabídl, protože odešla moje předchůdkyně Věra Herajtová, pozici uměleckého šéfa,“ vysvětluje Bartoš, jak se dostal do Chebu.

„Byl jsem po škole a vzal jsem to. Na DAMU mi říkali, že to bude tak na tři roky a já už tu jsem 15 let. Zpět do Prahy mě to netáhne, mám tu i rodinu,“ dodává.

Nyní kromě jiného má na starosti spolupráci chebské a varské divadelní scény. Od roku 2018 zajišťuje v Karlových Varech komunikaci s místními herci a připravuje také společné projekty. Momentálně je to muzikál Chyť mě, jestli na to máš, loni to byla Škola, základ života. Varské herce Bartoš využívá i pro další chebská představení.

„Přál bych si, aby se naše věci více hrály i ve Varech, ale je to tam zatím neprůchodné přes vedení divadla i města. Cheb si vždy vážil své kultury a je v ní svébytný, v Karlových Varech je to spíš naopak. Ve vedení města jsou buď lhostejní nebo přímo nepřátelsky naladění. Pokud jde o divadlo, udělali ze sebe provinční kolonii Prahy,“ má jasno Bartoš. „Živé umění tam zachraňuje aspoň skvělý symfonický orchestr,“ dodává.

Jeho vzdálenou vizí je chebsko-varská činohra, která by hrála na dvou scénách. „Je to běh na dlouhou trať, v cestě jsou překážky v podobě předsudků, nedostatku financí a sebevědomí místních. Chce to jít postupnými kroky, zatím jsme propojeni aspoň přes ty některé koprodukční projekty,“ říká. „Ty mají smysl a jsou takovými prvními vlaštovkami. Jestli někam doletí, těžko říct.“

Karlovarská scéna si podle něj za téměř dvacet let odvykla vídat pravidelně vlastní soubor a diváci žádají na jevišti pražské herce, nejlépe známé z televizní obrazovky. „Mnozí diváci jsou tam zvláštně snobsky naladění, to v Chebu neznám,“ říká Bartoš.

„Jsme nejmenší kraj s velkým počtem malých sídel a je rozumné síly koncentrovat, abychom dosáhli na co největší počet diváků. A není to bezprecedentní. V 80. letech existovalo Středočeské divadlo Kladno – Mladá Boleslav. V Německu nad Libercem je Divadlo Karla Hauptmanna, což je společný podnik Žitavy a Zhořelce. Mají dokonce činohru i operu,“ vysvětluje.

„Líbilo by se mi zde v kraji vybudovat silnou instituci, která by ho reprezentovala i za jeho hranicemi,“ uzavírá myšlenky na jeden soubor na dvou scénách.

Nové studio

V hlavě má i další projekt, a sice nové studio. Šlo by o modernější prostor pro komornější hry, ve kterém by se dalo také snáze experimentovat. Déčko je bývalá zkušebna a doteď se tak používá, je ve špatném stavu, není bezbariérové a diváci tam musí chodit přes hrací prostor.

„Máme první nákres nového studia a teď se bude dělat podrobná projektová dokumentace. Rozpočet je odhadován kolem 50 milionů. Důležité je, aby to bylo připravené. Vzorem je pro nás ředitelka knihovny Martina Kuželová a všechno, co podniká pro přístavbu knihovny. Snad se jednou podaří oboje,“ říká Bartoš.

Nové studio se „kreslí“ jako přístavba za divadlem a mělo by ukrojit část současného parkoviště. Problém s památkáři by neměl nastat, protože zde už není památková zóna a čelní pohled by zůstal nenarušený.

„Plány do budoucna mám, takže mě to nenutí nikam utíkat,“ říká Bartoš a vysvětluje, proč ho to netáhne „za lepším“. „Mám příležitost čas od času hostovat v jiném divadle, třeba v Kladně, Mladé Boleslavi, Opavě nebo Ostravě, takže vidím, že všude je chleba o dvou kůrkách. Jsem tu spokojený,“ uzavírá hodinové povídání.

Divadlo a korona

Aktuálně jsou divadla minimálně do neděle 25. října zavřená. Před uzavřením se hrálo vše kromě muzikálů a diváci museli mít roušky. Chebské divadlo si pořídilo dva ozonizátory, takže po každém představení kompletně ozonizuje hlediště. Snaží se dodržet bezpečnostní opatření, jak jen to jde. Stále platí, že chebské divadlo nechce rušit žádná představení a ta, která nyní nehraje, se bude opět snažit posunout na dobu, kdy to zase půjde. Kdo ale už třeba nevěří, že taková doba brzy nastane, může lístky vrátit a získá peníze zpět.

Divadlo je příspěvkovou organizací města Chebu, od kterého dostává největší část peněz na provoz. Dále na něj menšími částkami přispívá Karlovarský kraj a Ministerstvo kultury, další prostředky má ze vstupného. Koronavirová opatření (dezinfekce, ozonizátory) divadlo zatím vyšla na zhruba 150 tisíc korun, minimálně část by měly uhradit kompenzace od ministerstva kultury. Rozpočet na letošní rok je pokrytý, otázka je, jak to bude v dalších letech. Jestli zřizovatel a další přispěvatelé nebudou nuceni šetřit a diváci se vrátí do hlediště. Situace je i zde nejistá, jako všude jinde.

Zdroj fotek: facebook Západočeského divadla v Chebu

Chcete víc?

Jsme rádi, že nás čtete. Pokud byste chtěli naši práci ocenit, budeme rádi, když jakoukoli částkou podpoříte činnost Hospice Sv. Jiří. Doporučujeme stát se přítelem hospice a přispívat pravidelně. Děkujeme za vaši podporu.