Pomáhá lidem umírat doma. Když máme peníze na tři měsíce dopředu, je to dobré, říká šéfka hospice

Alena Votavová, ředitelka Hospice sv. Jiří, v rozhovoru vysvětluje, proč a jak ho v Chebu založila, jak těžké je sehnat peníze na jeho provoz a proč se hospic pustil do akce, která potřebu peněz ještě zvýší. Když to vyjde, bude v Chebu moci více lidí umírat doma. Tak si to většina z nás přeje.

Chebské info: V roce 2008 vzniklo občanské sdružení Hospic sv. Jiří v Chebu. Jeho cílem bylo vybudovat lůžkový hospic. Postupně bylo jasné, že se to nepodaří a větší šance bude na vznik mobilního hospice. O tento úkol jste se v roce 2013 přihlásila. Proč jste se chtěla pustit zrovna do mobilního hospice?

Alena Votavová: Myšlenka na založení mobilního hospice tu byla už déle, ale pořád nebyl nikdo, kdo by se tomu věnoval naplno. Pan doktor Ján Cabadaj získal v roce 2008 atestaci na paliativní medicínu (specializace zaměřená na péči o lidi v poslední fázi života – poznámka redakce). Pořád je tu vlastně jediný, kdo ji má. Další je až v Sokolově a třetí ve Varech. Nikdo jiný v kraji tuto atestaci, která je pro hospic nutná, nemá.

V roce 2012 mi umíral děda. Chtěli jsme se o něj starat doma, ale nebyl nikdo, kdo by se nám věnoval. Všechno tam bylo špatně, doktoři s námi pořádně nemluvili. Když u něj došlo k velkému krvácení, zavolali jsme záchranku a odjel do nemocnice. V den, kdy umřel, jsem se dozvěděla, kde všude měl rakovinu a jak masivní to bylo. Bylo to poprvé, kdy se s námi někdo otevřeně bavil.

Špatná péče o blízkého – to byl tedy ten prvotní impuls?

V době, kdy byl děda nemocný, jsem se začala zajímat o paliativní péči. Na Tachovsku, odkud pocházím, nebylo z této oblasti nic. V té době jsem se už znala s doktorem Cabadajem, seznámili jsme se přes pana faráře Petra Hruška. Když jsme pak domlouvali pohřeb dědy s farářem Hruškou, tak jsem hodinu na to měla schůzku s panem Cabadajem a dohodli jsme se, že spustíme mobilní hospic. Můj první úkol byl během roku připravit jeho rozjezd.

 


To byl rok 2013. V únoru následujícího roku hospic začal fungovat. Proč jste se angažovala v Chebu, když jste původem z Tachova?

Tehdy jsem tady bydlela a už tu byl vybudovaný základ od pana doktora Cabadaje, který měl kontakty. Byla tady také farní charita, která chtěla služby mobilního hospice v Chebu zřídit. V roce 2014 jsme začali fungovat v Chebu, od ledna roku 2016 máme pobočku i v Tachově.

Jak to v době, kdy jste začínali, bylo se službami mobilních hospiců v okolí?

V Karlovarském a Plzeňském kraji žádný nebyl, západ nebyl těmito službami pokrytý vůbec. Jen v Plzni byl lůžkový hospic sv. Lazara. Domácí péče se tu poskytuje, ale není to specializovaná paliativa a také nepokrývá více oblastí péče jako my. Neposkytujeme jen zdravotní služby, ale k dispozici u nás lidé mají třeba i sociální pracovnici, psychologa nebo duchovního. Nestaráme se také jen o umírající, ale i o jejich blízké. Radíme jim třeba, na jakou pomoc od státu mají v této těžké situaci nárok.

Jsou lidé, kteří umřou bez komplikací doma a jsou pouze v péči praktického doktora. Ti hospicové služby nepotřebují. Když jde ale o těžké případy, třeba o lidi s rakovinou, o které se nejčastěji staráme, je třeba odbornost nebo i speciální vybavení. Před námi tu nebyl nikdo, kdo by tyto služby nabízel, a těžce nemocní lidé mohli umírat jen v nemocnicích.

Dědečkovo auto

Co bylo nejtěžší v momentě, kdy jste s hospicem v Chebu začínali?

Úplně na začátku jsem se jako sociální pracovnice neorientovala ve zdravotnických věcech. Musela jsem začít školením paliativy, jezdila jsem na stáže do hospiců. Učila jsem se vše, například i ekonomiku fungování nebo účetnictví.

Chebský hospic je tedy vaše „dítě“.

Můj úkol byl založit mobilní hospic.

Jak v té době reagovaly třeba zdravotní sestry, které jste potřebovali?

Ze začátku jsme neustále museli vysvětlovat, co to mobilní hospic je, proč je potřeba. To samé bylo na městě s úředníky, ale vysvětlovat bylo vše třeba i dalším lidem. Umírání bylo v té době velké tabu. Stále to není ideální, ale je to už o dost snazší, udělali jsme velký kus práce.

Proč jste potřebovali přesvědčit město, úředníky?

Žádali jsme o dotace.

Vstup do kanceláře hospice v Písečné ulici.
Vstup do kanceláře hospice v Písečné ulici.

V začátku to bylo tak, že největší část rozpočtu pokryly dotace?

To ne. První dar ve výši 100 tisíc jsme dostali od dárců přes faráře Hrušku a potom jsme začali oslovovat firmy i individuální dárce. Na začátku jsme potřebovali peníze například na vybavení, museli jsme plnit určité standardy, abychom získali registraci. V roce 2014, první rok fungování, jsme se dostali s rozpočtem na 930 tisíc korun a od města jsme měli něco přes sto tisíc. Zbytek jsme museli získat od dárců, to bylo hodně práce. A museli jsme v ní pokračovat. Na podzim v roce 2014 jsme udělali velkou kampaň, abychom v roce 2015 mohli vůbec fungovat. V prvním roce jsme měli 39 klientů, což byl velmi rychlý rozjezd. To číslo je běžné u hospiců, které fungují tři nebo pět let. Byl to obrovský zápřah, hned v prvním roce se hodně obměnil personál. Ne každý to totiž unese. Začátek byl tedy nestabilní po všech směrech. Pomohlo nám třeba i to, že jsme byli v levném nájmu v budově naproti Prioru.

Mobilní hospic potřebuje auta, aby zdravotníci mohli dojíždět ke klientům domů, když je třeba. Jak jste řešili v začátcích pořízení vozu?

Začínali jsme s autem právě po mém dědovi. Šlo o staré, fialové Suzuki Wagon, na které doteď vzpomínáme. Třeba vůbec netopilo, takže pro sestřičky byla například jízda z Chebu do Aše v zimě velmi dobrodružná.

Váš děda je tedy do hospice vtisknutý i přes takovéto praktické věci.

Je pro mě stále hnacím motorem, hlavní důvod, proč to dělám. Vždy, když je mi úzko, tak si na jeho příběh vzpomenu a ukazuje mi to, že ta činnost dává smysl. Já už nyní dělám jen úředničinu a výsledek té práce je vidět hlavně v péči přímo o klienty. Tam já už se tolik nedostanu.

Peníze na tři měsíce

Když se vrátíme k číslům: rozpočet vám vyrostl z necelého milionu korun v prvním roce na nějakých sedm milionů korun v posledních dvou letech. Jen menší část, v roce 2018 to bylo 1,6 milionu, je z dotací od měst a krajů, kde působíte. Většina zbývajících peněz, více jak čtyři miliony, jsou dary. Kolik z těch peněz máte dopředu jistých a jaká část rozpočtu je „o nervy“ a musíte je tedy shánět v průběhu roku, aby bylo vůbec na provoz?

Sedm milionů je rozpočet pro chebskou i tachovskou část hospice dohromady. V Chebu je to pro letošní rok nějaké čtyři miliony a pro Tachov zhruba 2,8 milionů korun. Když se budeme bavit jen o Chebu, tak jistých peněz máme zhruba jen tři sta tisíc, což jsou peníze od našich „přátel“, kteří nám posílají pravidelně každý měsíc třeba pár stokorun. Ostatní je na vodě.

I 200 tisíc korun, které dostáváte od města?

To se schvaluje na každý rok vždy znovu. My s těmi penězi počítáme, jsme za ně rádi, ale stoprocentně jisté nikdy nejsou. Jednou se třeba vymění vedení města a může to být jinak.

Mělo by vám město dávat více peněz?

Dostáváme více než jiné neziskové organizace v sociální oblasti v Chebu. Jsme za to rádi, i když v našem rozpočtu je to stále nízká částka. Na druhou stranu by mi přišlo hloupé dostávat více, kdyby to mělo být na úkor jiných sociálních služeb. Obecně si ale myslím, že na tuto oblast dává město celkově peněz málo.

Nedávno se celostátně řešilo, že je málo peněz na sociální služby. Problém s jejich nedofinancováním se vás také nějak dotýká?

My z kraje peníze na sociální služby nedostáváme vůbec. Týkají se nás dotace ve zdravotnictví, od Karlovarského kraje dostáváme půl milionu korun. I tady musíme každý rok o peníze žádat, nejsou jisté, „konkurujeme“ si třeba i se službami domácí péče. Žádáme také o dotace od menších obcí, kde působíme. S dotacemi je ale obecně problém, že je nejde použít na všechno. Nemůžeme je využít třeba na mzdové náklady, které dělají tři čtvrtiny našeho rozpočtu. Na pohonné hmoty se také shánějí těžko peníze.

To jsou tedy věci, které pak musíte řešit z darů, přitom jde o ty nejzásadnější položky.

Ano, bez lidí tu péči poskytovat nemůžeme.

Teď je září. Máte pokrytý rozpočet alespoň do konce roku?

Ne. Většinou to máme vyřešeno tak na tři měsíce dopředu. Když je to na kratší dobu, tak mi bývá hodně špatně.

Tip: U Krajinky vyrostou velké byty. Chebská firma obnoví zašlý dům

Jde tedy o neustálý stres. Musíte se spoléhat na dárce. Jak od nich peníze získáváte?

Musíme pořád vymýšlet nějaké akce, kde nám lidé přispějí. Naposledy jsme například na festivalu Vědomě žít vybrali pět tisíc korun. Každé peníze pro nás mají význam. Musíme pořád psát nadacím, nadačním fondům. Musíme si neustále hlídat termíny různých dobročinných akcí. Je fajn, že se scházíme s lidmi z jiných hospiců a vzájemně se informuje o dotačních výzvách.

Co peníze od lidí, o které se staráte?

Vybíráme spíše symbolický poplatek ve výši 150 korun, a to jen za dny, kdy musíme vyjet k pacientovi. V rozpočtu to dělá asi 150 tisíc korun za rok. Nejraději bych poplatek nevybírala vůbec, ale zatím to není možné.

Další cíl: registrace u pojišťoven

Jaký bude rozpočet na příští rok?

Bude vyšší. Vstoupili jsme v srpnu do programu ministerstva zdravotnictví. Je tam i podmínka navýšení personálu. Jde o dotační program na podporu mobilní specializované paliativní péče a abychom na peníze z něj dosáhli, musíme mít tři úvazky sester a půl úvazku lékaře. Předtím jsme to řešili hlavně přes dohody. Musíme to tedy změnit, což je výrazně dražší, budeme za ně muset odvádět i sociální a zdravotní pojištění. Od ledna příštího roku budeme muset mít pět úvazků sester a 1,2 úvazku lékaře.

Proč do toho jdete, když vám to zvyšuje náklady a peníze už dnes sháníte těžce?

Abychom dokázali, že plníme vysoké standardy a byli jsme tak prověření pro následné uzavření smluv se zdravotními pojišťovnami. Cílem toho ministerského projektu je, aby za tři roky těch osm zapojených organizací mělo smlouvy s pojišťovnami.

Dostáváte tedy od ministerstva zároveň nějakou finanční podporu?

Zaplatí nám 0,7 úvazku lékaře a dva úvazky sester z těch potřebných 1,2 úvazků lékaře a pěti úvazků sester. Něco nám tedy zaplatí, ale získávání peněz od dárců budeme muset držet ve stejné hladině a spíše ho ještě navýšit. Ale dává to smysl, protože od začátku roku 2020 se budeme moci pokoušet o smluvní vztahy s pojišťovnami.

Tip: Krize v chebské nemocnici? Problémy řešíme, zní z kraje

Jsou tu vůbec další sestry a doktoři, které nově potřebujete?

Je velký oříšek je sehnat. Zaprvé máme o dost nižší mzdy než v nemocnici, zadruhé práce v mobilním hospici je úplně o něčem jiném než klasická práce sestry či doktora. Každý na to nemá po psychické i fyzické stránce, je to hodně náročné. Zatím nové lidi stále sháníme.

Nepředstavuje to celé, co by vám mělo pomoci, spíše riziko. Má smysl být v tom ministerském programu, když vám dále rostou náklady?

Hodně jsme to řešili a se správní radou jsme to nakonec vyhodnotili tak, že do toho jít máme. Už dnes je dost mobilních hospiců, které jsou v systému zdravotního pojištění, mají smlouvy s pojišťovnami. Většinou jsou to mobilní hospice na větších městech. Dalších osm, včetně nás, je tedy teď v programu ministerstva zdravotnictví a jen pár jich už je mimo tento systém. Báli jsme se, že kdybychom teď do toho nešli, tak bychom se bez podpory ministerstva pak nemuseli dostat na úroveň, kterou pojišťovny vyžadují.

Pouštíte se tedy do „dobrodružství“ s ne úplně jistým koncem, ale když se to podaří, tak v Chebu a okolí budou služby mobilního hospice dostupnější a pro vás to bude v nějakém stabilnějším režimu. Ale i kdyby vše šlo ideálně a dostali jste se nakonec i k podpoře od zdravotních pojišťoven, tak to pořád nebude tak, že budete mít z veřejných peněz pokrytý celý rozpočet?

To nebudeme mít nikdy. Pojišťovna platí jen zdravotnické výkony lékařů a sester a ještě navíc je neproplácí stoprocentně. Máme přitom vedle lékařů a sester psychologa, sociální pracovnici, duchovního, ale třeba i administrativu, která přibývá. To nám nikdo nezaplatí.

Je to aspoň tak, že když se do systému zdravotního pojištění nakonec zapojíte, tak se vám sníží potřeba peněz, které musíte získat od dárců a z dotací?

Podle výpočtů, které vycházejí z našich současných zkušeností, by to mělo být lepší. Ale jsou to zatím jen odhady.

I pro děti

Loni jste měli celkem 129 pacientů – 85 chebská pobočka, 44 tachovská. Jste s kapacitou na hraně nebo ještě „můžete růst“?

Klienty neodmítáme, zvládáme se postarat o všechny, kdo nás osloví. Letos jsme na chebské pobočce v průměru na sedmi klientech za měsíc, obsloužíme tedy zhruba stejně lidí jako loni. Více než loni jich bude v Tachově. Zájem postupně roste, ale stále povědomí lidí není dostačující. Lidé se o smrt začnou zajímat až v momentě, kdy se jich to týká a mnoho z nich neví, že by mohli umřít jinak než v nemocnici.

Chystáte se poskytovat i služby mobilního hospice pro umírající děti. Proč tyto služby zatím nenabízíte?

Uměli bychom to, ale zatím nemůžeme dětské pacienty přijímat, protože máme registraci na pacienty až od 18 let. Doposud nemáme garanty – dětského lékaře ani sestřičku se specializací na děti. Momentálně na tom pracujeme. Kromě atestací pro doktora a sestru je třeba i jiné vybavení než pro dospělé, třeba speciální dětské postele nebo přístroje.

Vy nyní tedy musíte rodiny, které tuto asi nejhorší možnou životní situaci řeší, odmítat?

Ano, bohužel. Snažíme se je ale nasměrovat na služby, které jim mohou pomoci. Rodiny s umírajícími dětmi se na nás začaly obracet v minulém roce, proto jsme to také začali řešit a část personálu se začala vzdělávat. Je to ještě těžší disciplína, takže to také nemůže a nechce dělat každý.

Jak vám mohou lidé a firmy v Chebu a okolí pomoci, kdyby chtěli?

Jsou různé způsoby. Pomoci nám mohou finančními či materiálními dary, například takto získáváme spoustu plen pro dospělé. Rádi jsme ale i za běžné věci do kanceláře. Lidé nám také mohou pomoci jako dobrovolníci s administrativou, při benefičních akcích nebo třeba i s úklidem. Od října otevíráme půjčovnu zdravotnických pomůcek v Karlově ulici a sháněli jsme při její přípravě například lidi, kteří by nám pomohli vymalovat, uklidnit nebo položit koberec.

Poznámka: Autor rozhovoru je od letošního září členem správní rady Hospice sv. Jiří.

Rozhovory s Chebany: